Hlava císaře Gety z mramoru, poničená dlátem jako akt damnatio memoraie - Římská říše, kolem r. 200 n. l.

Pro římské císaře, kteří chtěli spojit náboženství a politickou moc, byl korunou jejich slávy vstup mezi bohy – i oni se stali božstvem a získali nesmrtelnost. Nejvyšším trestem naopak bylo, když je násilně vymazali z historie. Této praxi se říká „damnatio memoriae“, i když tento termín pochází až z novověku a v antice se neužíval. Ti, kteří byli k takovému „zatracení památky“ odsouzeni, byli vymazáni z historie, jejich závěti byly anulovány a jejich vyobrazení byla zničena. V případě císaře Gety – zavražděného na rozkaz svého bratra a spoluvládce Caracally – se pouhé vyslovení jeho jména trestalo smrtí.