OTŘESENÉ JISTOTY

Energetická krize měla přímý dopad na každodenní život občanů, a vlády západoevropských zemí tak byly nuceny jednat. Pořádaly kampaně proti plýtvání a v zájmu úspor paliva zakazovaly používání vozidel v neděli. Krize upozornila bolestivým způsobem na to, do jaké míry byly západní ekonomiky závislé na dovozu energie.

Recese, která s sebou nesla růst nezaměstnanosti, stupňující se sociální vyloučení a odcizení, ohrožovala sociální soudržnost. V roce 1978 uspořádalo několik odborových organizací první „evropský pochod proti nezaměstnanosti“. Tato akce svědčila o tom, že odborové hnutí začalo nabývat celoevropského charakteru a vznikalo povědomí o nadnárodních zájmech.

„Poslední důlní vůz“ symbolizuje úpadek těžkého průmyslu, který měl v kapitalistické Evropě dlouhou tradici. V poválečném období byl těžký průmysl hnacím motorem evropského rozkvětu, avšak v 70. letech jej stále více vytlačovali levnější zahraniční konkurenti, například Tchaj-wan, Jižní Korea či Brazílie. S cílem omezit závislost na dovážené ropě obrátily evropské země svou pozornost k jaderné energii.

Po celá 70. léta ženy stále důrazněji poukazovaly na přetrvávající nerovnost mezi muži a ženami. Ačkoliv většina žen měla volební právo, ve veřejném a soukromém životě se stále setkávaly s diskriminací a omezováním svobody. Zformoval se feminismus jakožto aktivní hnutí, které usilovalo o ukončení privilegovaného postavení mužů a vytvoření skutečně rovnoprávné společnosti.

V roce 1974 svrhl vojenský puč vládnoucí diktaturu v Portugalsku. Armádním důstojníkům, kteří chtěli zavádět demokratické a hospodářské reformy a zahájit dekolonizaci, se postupně dostalo podpory ze strany široké portugalské veřejnosti. Převážně poklidná „karafiátová revoluce“, nazývaná podle květin, které lidé kladli na zbraně vojáků, přivedla zemi na cestu k demokracii.

Zrodila se nová sociální hnutí. Jejich příznivci v západoevropských zemích vyšli s transparenty do ulic, aby bojovali za stejná práva pro obě pohlaví, za rovnoprávnost osob s jinou sexuální orientací, za řešení ekologických problémů a za mír. Tato hnutí vážně pochybovala o tom, zda a jak může parlamentní demokracie vyhovět jejich nárokům.

Rumunský komunistický vůdce Nicolae Ceaușescu svou vládu označil za zlatý věk. Ceaușescovi se s pomocí dalších funkcionářů podařilo vybudovat kolem své osoby zřejmě jeden z nejbizarnějších kultů osobnosti v komunistických zemích. Za Ceaușesca patřili obyvatelé Rumunska k nejchudším a nejpronásledovanějším národům východního bloku.

Po několika dělnických nepokojích v 50. letech zesílila v Polsku v 80. letech opozice vůči komunistické vládě. Stávkující dělníci v gdaňských loděnicích založili nezávislý odborový svaz Solidarita, který požadoval lepší podmínky a politické reformy.

Během několika měsíců zasadili obyvatelé střední a východní Evropy smrtelnou ránu režimům, které jim vládly po desítky let. Režimy se jeden po druhém zhroutily jako domino a padla železná opona, jež platila za symbol rozděleného kontinentu.

Zde vidíte podpis Alda Mora, italského předsedy vlády a předsedy Rady Evropského společenství, pod Závěrečným aktem z Helsinek. Na této konferenci mělo Evropské společenství vůbec poprvé v historii příležitost mluvit „jedním hlasem“ jako důležitý hráč světové diplomacie.

Evropský pas, jenž byl zaveden v roce 1985, zdůrazňuje nové možnosti volného pohybu a symbolizuje konkrétní úsilí Evropského společenství o utváření vědomí evropské identity.

Rok 1979 je historickým mezníkem posilování demokracie v Evropě – Evropský parlament byl poprvé zvolen přímo občany členských států. Toto důležité shromáždění už není tvořeno představiteli vybranými vnitrostátními parlamenty, jak tomu bylo doposud, a stává se prvním mezinárodním orgánem voleným přímo ve všeobecném hlasování.

Vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska vedlo k ozbrojenému konfliktu, který se rozšířil i do Bosny a Hercegoviny, kde se střetly různé etnické skupiny. Tuto krutou válku, kterou provázela genocida a etnické čistky, ukončil podpis Daytonských mírových dohod v roce 1995. K etnickým čistkám se opět uchýlil srbský prezident Miloševič a srbské vojenské vedení v Kosovu.

Německo se 3. října 1990 opět stalo jednotnou zemí. Proces sjednocení byl po pádu Berlínské zdi urychlen exodem východních Němců do západního Německa a výsledky voleb, které toho roku proběhly v NDR a které ukázaly, že občané si přejí spojení obou zemí. S okupačními velmocemi, tedy s USA, Sovětským svazem, Francií a Velkou Británií, byla vyjednána smlouva o opětovném sjednocení Německa.

Mnozí politici, organizace občanské společnosti i podniky celá léta volali po vytvoření společné měny. Již v roce 1969 uvažovali evropští lídři o hospodářské a měnové unii a v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století probíhaly veřejné manifestace na podporu této iniciativy.

Ve druhé polovině 20. století se Evropa proměnila z kontinentu, jehož obyvatelé odcházejí do emigrace, na kontinent přistěhovalců. Protože legální přistěhovalectví bylo omezeno, od osmdesátých let 20. století se zvyšuje ilegální imigrace. Předměty vyplavené na tuniské pobřeží jsou tragickým symbolem těžkého údělu nelegálních přistěhovalců.

Jeden po druhém přicházely ekonomické záchranné balíčky, ručení daňových poplatníků a sporná vnitrostátní úsporná opatření, které se staly lakmusovým papírkem toho, jak občané důvěřují projektu EU. Euroskepticismus a protiunijní nálady vzrostly. Nacionalistické a extrémně pravicové tendence posilovaly a v několika zemích, mimo jiné v Řecku, Maďarsku a Španělsku, lidé pálili evropské vlajky.

Počet členských států se od skončení studené války více než zdvojnásobil. V roce 1995 přistoupilo Švédsko, Finsko a Rakousko a v roce 2004 následovalo dalších deset zemí. V roce 2007 se připojilo Rumunsko a Bulharsko a v roce 2013 Chorvatsko.

Co znamená europeizace? Tímto termínem se označuje přijetí a uplatňování společných právních předpisů všemi členskými státy EU, čímž se podporuje postupné sbližování zájmů a zvyšuje homogenita celku. Tyto předpisy, známé jako acquis communautaire, vznikaly několik desetiletí a země vstupující do EU je musí začlenit do svých vnitrostátních právních řádů.

Po roce 1989 už lidé přestali přijímat komunistický výklad historie, který Sovětský svaz a Rudou armádu stavěl do role osvoboditelů střední a východní Evropy od nacistů. Mnozí považovali sovětskou intervenci jednoduše za další okupaci. Vedly se veřejné diskuse o komunistických sochách a názvech ulic a lidé je začali odstraňovat nebo ničit.

Na této euro minci je vyobrazen Slovinec Franc Rozman, komunista, který statečně bojoval proti nacistické okupaci své země. Vedle hvězd symbolizujících EU se tak na minci objevuje symbol komunismu – rudá hvězda na Rozmanově hrudi.

Zpřístupnění dříve tajných dokumentů a archivů v komunistických zemích bylo klíčovým krokem, díky němuž se mnozí mohli vyrovnat s komunistickou minulostí. Veřejnost zaplavily šokující informace o skutečném rozsahu státního špehování a pronásledování.