UTVÁŘENÍ EVROPY
Co je Evropa? Evropa nikdy nebyla jasně vymezena zeměpisně. Název kontinentu pochází ze starověkého řeckého mýtu o Európě, příběhu, který byl v různých dobách znovu a znovu vykládán z různých hledisek, stejně jako samotné dějiny.
Evropu charakterizují její úspěchy a tradice, ale co ji odlišuje od ostatních kontinentů? Můžeme říct, že sdílíme společnou evropskou minulost, jestliže mají dějiny na lidi různý dopad? Můžeme najít nějaký společný rys, jejž bychom mohli označit za zdroj společné evropské paměti?
Audio průvodce:
MAPOVÁNÍ EVROPY
Kde Evropa začíná a kde končí? Od dávných dob se Evropa popisuje jako svébytný, kulturně a historicky odlišně utvářený kontinent, ačkoli geograficky tvoří jeden světadíl spolu s Asií.
Zájem Evropy o mapy a kartografii má dlouhou a bohatou historii sahající až do starověkého Řecka a Říma. Objevení námořních tras do obou Amerik změnilo v 15. století nejen pohled Evropanů na známý svět, ale také způsob, jakým vnímali sami sebe.
Práce starověkých zeměpisců, jako byl Klaudios Ptolemaios (asi 90–170 n. l.), nám umožňují spatřit svět tak, jak byl znám ve starověku. Zachycují pouze části Evropy, Asie a severní Afriky. Pro lokalizaci konkrétních míst používal Ptolemaios systém souřadnic. Jeho mapy sloužily za základ evropské kartografie ještě i po 15. století.
Mapy vytvářené ve středověku často dávají před geografickou přesností přednost křesťanskému poselství a symbolice. V období renesance byl evropský kontinent zobrazován jako Panna Maria, což odráželo jeho křesťanskou identitu.
O našem pohledu na svět obvykle rozhoduje místo, kde žijeme. Mapy světa vytvořené mimo Evropu to ukazují mimořádně jasně; náš kontinent se náhle zdá být vzdálený a malý.
MÝTUS O EURÓPĚ
Podle mýtu se řecký bůh Zeus zamiloval do krásné princezny Európy z Fénicie, jež se nacházela na území dnešního Libanonu. Zeus se k princezně přiblížil v podobě bílého býka a unesl ji na ostrov Krétu.
Již od starověku je s tímto mýtem spojováno pojmenování Evropy. Setkáváme se s ním v umění, literatuře, náboženství i politice, které tento příběh i jeho symboliku často vykládají novým způsobem, tak aby odrážel aktuální otázky.
Ve starověkém Řecku a Římě byla Európa, kterou nese na hřbetě Zeus proměněný v býka, velmi často zobrazována na keramice, nástěnných malbách a mozaikách. Vývoz řeckých váz tak přispěl k šíření tohoto mýtu.
Mýtus o Európě se často používá i v diskusích o evropské politice. Na jeho symboliku se odvolávali průkopníci panevropského hnutí na počátku 20. století, ale vyskytl se i v souvislosti s pozdějšími válečnými hrůzami a zkázou.
V novějších výkladech je mýtus o Európě vnímán jako symbol evropské integrace. Vyobrazení Európy proniklo ve formě vodoznaku na evropskou měnu a symbolika tohoto mýtu se používá k dokreslení úvah o politických otázkách, například o krizi eura.
EVROPSKÉ DĚDICTVÍ
Co drží náš kontinent pohromadě? Co lze považovat za evropské dědictví?
Evropa je více než pouhý souhrn dějin jednotlivých národů. Je však také civilizací a kulturou se zvláštními tradicemi a hodnotami, které jsou výsledkem historického vývoje?
Existují určité základní prvky, které vznikly v Evropě a rozšířily se po celém kontinentě. Můžeme tyto prvky považovat za charakteristické rysy evropské kultury? A pokud ano, co z evropského dědictví bychom měli zachovat, co bychom chtěli změnit a s čím bychom měli polemizovat?
Křesťanství vzniklo na Blízkém východě, ale jeho vliv se postupně rozšířil do celé Evropy a stalo se jedním z určujících rysů „západní“ civilizace. Křesťanské dědictví se i dnes odráží v evropských hodnotách, tradicích a kultuře.
Doba osvícenství byla klíčovým milníkem kulturního a politického vývoje Evropy v 18. století. Osvícenci kladli důraz na rozum a racionální uvažování a podnítili převratné změny ve vědě, filozofii, společnosti a politice.
Demokracie je forma vlády, která dává občanům právo na sebeurčení a v níž politická rozhodnutí činí většina lidu. Trvalo však až do 20. století, než evropské demokracie právo volit rozšířily na všechny dospělé občany.
PAMĚŤ
Uchováme-li si vzpomínky na minulost, dokážeme se vyvarovat toho, abychom opakovali minulé chyby? Paměť je považována za zásadní prvek učení a utváření identity jednotlivců i společenských skupin.
Paměť je však velmi složitým fenoménem. Funguje selektivně a je neoddělitelně spjata se zapomínáním. Naše vzpomínky jsou nepostradatelnou součástí historie a mají velký vliv na naši současnost i budoucnost. Způsob, jakým vzpomínáme na tytéž události, se ovšem neustále mění.
Paměť má subjektivní charakter a je silně ovlivněna konkrétními okolnostmi. Deník Anny Frankové, mladé židovské dívky skrývající se za nacistické okupace v Amsterdamu, se stal světově proslulou knihou. Podobná svědectví, která přibližují dějiny z osobní stránky, mají často větší výpovědní hodnotu než historiografické analýzy.
Paměť závisí na historickém kontextu. Někdy je motivem k odplatě, jindy připravuje cestu usmíření. Tento vysoce symbolický okamžik při pietním aktu u příležitosti výročí 1. světové války za účasti Françoise Mitterranda and Helmuta Kohla představoval konec historického nepřátelství Francie a Německa.
Paměť je možné falšovat a deformovat a odstraňovat z ní vzpomínky. Pro totalitní režimy bylo typické „retušování“ historie a odstraňování vzpomínek na některé osobnosti. Když se Trockij a Kameněv dostali po roce 1929 do konfliktu se Stalinem, byli vymazáni z této slavné fotografie Leninova projevu.