Back to top

Z Bagdádu do Bruselu: dlouhá cesta za prací v Domě evropských dějin

O návštěvníky expozice Domu evropských dějin se stará velmi pestrý mezinárodní tým. Jeho členové pocházejí z 34 zemí a hovoří 27 různými jazyky (jeden z nich dokonce ovládá neuvěřitelných sedm jazyků)! Seznamte se s příběhem našeho nového kolegy Abbáse...

Narodil jsem se a vyrůstal v Bagdádu, hlavním městě Iráku, kde jsem studoval angličtinu a výtvarné umění. V roce 2011 jsem začal pracovat jako překladatel pro americkou armádu. V červenci téhož roku jsem odešel do Turecka a v Ankaře mě zaměstnala společnost, která se zabývala překlady a žádostmi o udělení víza. Po pěti letech jsem v Turecku požádal o azyl, ale rozhodnutí o mé žádosti se pořád odkládalo. Nakonec jsem v roce 2016 odešel do Belgie. Tady jsem dostal povolení k trvalému pobytu a začal jsem hledat práci.

Ucházel jsem se o jakékoli místo, kde by se mluvilo hlavně anglicky! V místním sociálním centru jsem se zapsal do kurzu francouzštiny pro začátečníky a součástí výuky byly i návštěva Parlamentaria. Tam jsem si všiml, že personál se zahraničními návštěvníky domlouvá anglicky, a napadlo mě, že by to mohla být vhodná práce pro mě. Se svým nápadem jsem se svěřil naší učitelce Élodie, která mi na recepci pomohla získat e-mailovou adresu agentury, která má na starost personál ve výstavních prostorách.

Okamžitě jsem ji kontaktoval a spolu se žádostí o práci jsem jí poslal životopis a 15 doporučení od americké armády. Zúčastnil jsem se několika pohovorů a nyní jsem jedním ze zaměstnanců Domu evropských dějin.

Návštěvu muzea určitě doporučuju, zejména lidem z jiných kontinentů, protože se tu dozví hodně zajímavých věcí, o kterých se nikdy ve škole neučili. Na mě osobně udělala největší dojem expozice v části Evropa v troskách, která se nachází na třetím patře. Na jedné straně smrt, zkáza a hladovějící lidé, na druhé diktátoři jako Stalin a Hitler, kterým zdánlivě všechno projde.

Mám proto velkou radost, že v jednom z bruselských muzeí můžu zahájit svou, doufám dlouhou, profesní dráhu. Teď už si přeju jen jedno – aby za mnou co nejdříve přijela má rodina. Své dcery Ritádž a Lajlu jsem naposledy viděl v listopadu 2016.